V metru

Jako každý všední den jsem pár minut po páté čekal na metro na cestě domů z práce a přemýšlel o svých záležitostech. Ze zadumání mě vytrhla nesmělá drobná dívka, něco kolem dvaceti. Vyprávěla mi příhodu jak je ze Strakonic a přišla o všechny peníze a jestli bych neměl pár drobáků, aby měla aspoň na cestu domů. Nejdřív jsem jí odmítnul s tím, že u sebe žádné drobné nemám, pak mi ale ani nevím proč náhle bleskla hlavou divná myšlenka a pokračoval jsem „... mám u sebe jen pětistovku, pokud bys měla chvilku času a s něčím mi pomohla, je tvoje a před cestou si ještě můžeš zajít na pořádný gáblík“.

Trochu jí to zarazilo, ale nechala se zviklat „o co by šlo?“. Možná si všimla rostoucí boule na mých kalhotách, nebo již měla s podobnými nabídkami nepříjemné zkušenosti, protože hned dodala, že není žádná kurva.

„Né, to by mě ani nenapadlo, rozhodně se nemusíš svlékat, ani se mě dotýkat rukou, o nic nejde...“, na chvíli jsem se odmlčel a horečně přemýšlel, jak to zformulovat, začal jsem litovat, že jsem se do toho zapletl a říkal si jaká to bude ostuda … nicméně jsem již tišeji pokračoval „promiň, nevím co mě to napadlo, chtěl jsem jen sednout si na zem, vytáhnout penis a ty že bys mi na něj stoupla, jen na chvilku, tak jak jsi … promiň, byl to blbý nápad, zapomeň na to“.

Chytla se. „Takže ty jako říkáš, že ti šlápnu na péro, oblečená, v botech, ani na mě nesáhneš a dáš mi za to pětikilo? To nezní tak strašně? Ale to to chceš dělat tady?“ Tak daleko jsem se v úvahách ještě nedostal. Pak jsem si uvědomil, že jsme v předposlední stanici metra, na poslední stanici je výstup jen na jedné straně, takže když na opačné straně nástupiště vlezeme do chodby spojující první a druhou kolej, je téměř nulové riziko, že tam někdo půjde. „Tady vzadu v té chodbě na konci nástupiště“. „Tak jo“, řekla jen a šli jsme.

Zastavil jsem se uprostřed chodby, sednul si zády ke zdi, vytáhnul svůj stojící ocas a položil ho na zem mezi své roztažené nohy. Pobaveně na mě koukala, ale držela se v uctivé vzdálenosti. „Já nevím, nelíbí se mi to, nemohl by sis nějak svázat ruce?“ zeptala se. Bez zbytečných průtahů jsem si vytáhl pásek z kalhot a pevně si ho stáhnul za zády kolem zápěstí. Přistoupila blíž a opatrně mi položila špičku tenisky na naběhlý žalud. „Takhle nějak?“

„Jen se neboj. Opravdu si na něj stoupni, pěkně celou vahou na celou jeho plochu“, vykoktal jsem přerývaně. „Když já nevím, nerada bych vám ublížila“. Uklidňoval jsem jí „Neboj, nemůžeš mi ublížit. A kdyby tak co, je to můj problém, chtěl jsem to a tebe neznám“.

Nechala se tedy přesvědčit, posunula špičku boty až ke kořeni mého ocasu a přenesla na tuto nohu váhu. Celý jsem se chvěl, strašně mě to vzrušovalo, neznámá cizí dívka mi drtí penis botou o chladnou dlažbu pražského metra, co můžu chtít víc. „Opři se rukama o zeď a zvedni druhou nohu do vzduchu“, pokynul jsem jí, aby mě přišlápla ještě silněji.

Bez váhání mě poslechla. „Jak dlouho takhle mám stát?“ „Jak dlouho chceš, jsem teď plně v tvé moci“, vydechnul jsem otrocky. Aniž by se pohnula na mě pohlédla, poprvé za celou dobu se mi dívala do očí „to chceš říct, že už jsem si vydělala pětistovku a můžu jít?“ „Jistě“.

Na to sestoupila a natáhla ke mně ruku. Svázanýma rukama jsem ze zadní kapsy vytáhnul peněženku a snažil se jí podat pětistovku. Bankovka mi vyklouzla na zem a dívka jí sebrala. Zadívala se na mě a po chvíli promluvila. „A kdybych si tam znova stoupla, dostanu další ?“ „No, tedy, proč ne, ale já už u sebe tolik nemám, zbyla mi jen stovka“. „Tak za stovku bude tohle“ řekla vesele a krátce se mi po péru plnou vahou sklouzla. Trochu to zabolelo, ale současně jsem se málem udělal. Litoval jsem, že sebou už nemám víc peněz, vyklepal slíbenou stovku „neviděl jsem tě už někdy tady, přijde mi, že už jsem tě tu na autobus vybírat viděl?“ zčervenala a obrátila se k odchodu. Já však pokračoval „to nic, to je jedno, já jen že každý den po páté hodině jezdím tímhle metrem, takže kdybys náhodou někdy zase utratila všechny peníze na autobus a potřebovala založit, budu rád, když se na mě obrátíš.

Bez jakékoliv odpovědi či náznaku mi zmizela za rohem, ale určitě mě slyšela a já mám teď každý den při odchodu z práce zvláštní mrazivý pocit, očekávání zda tam bude. A taky u sebe raději nosím více peněz … ale ne zase moc, byl jsem tam dole v takovém rozpoložení, že kdybych u sebe měl sto tisíc, tak bych jí je po pětistovce za 30 vteřinové přišlápnutí snad i vysázel.