Ztracené iluze

Marta již odešla a zanechala mne napospas vzpomínkám i příjemným poci-tům. Ležel jsem zde již více než měsíc a tak je jasné, že i když jsem měl tělo zbědované, občas jsem pocítil příznaky sexuální absence. Obzvláště v posledních dnech, kdy bolesti znatelně polevily, se mi hormony začaly tlačit na mozek. Byl jsem jí proto vděčen, že za mnou přišla a pomohla mi snížit jejich tlak. Nebylo to poprvé, kdy jsem díky ní ejakuloval. Rozdíl byl ale v tom, že dříve jsem byl zdravý a ejakulací jsem završoval naše občasné milování. Dnes se však téměř nemohu hýbat a tak je nemožné, abych si ho vyhonil já sám.

Když jsme se s Martou poznali, bylo to ještě takové střapaté děvče, na první pohled nápadné svými zrzavými vlasy. Padla mi prostě do oka, když mne při náhodných setkáních zdravívala a při tom se usmívala krásnýma očima. Brzy mi bylo zřejmé, jak se jí chce se mnou koketovat a jakoby nenápadně nabídnou mým pohledům své docela dobře vyvinuté poprsí. Přijal jsem její hru, i když prozatím jen tak napůl, protože jsem v ní viděl jen hezkou dceru jedněch sousedů. I já s ní mírně koketoval a dával jí najevo, že se mi líbí a jsem si vědom toho, že je prostě fajn. Jednou jsem ji potkal po noční, jak chvátá na autobus, který jí očividně ujel. Tak jsem ji tedy naložil do auta a odvezl do školy místo něj. Bylo to příjemné popovídat si hned po ránu s tím hezkým mládětem, sršícím bezstarostným veselím. Vůbec mi nevadilo, že se mi chtělo tolik spát a ani to, že si vlastně na mne počkala a já jí její fintu spolkl. Bylo to natolik příjemné, že jsem se já sám nabídl, že ji odvezu častěji, pokud to bude chtít. Stalo se a já ji vozil asi tak jednou týdně, když jsem měl volno a nebo po noční. Je pochopitelné, že jsme se sblížili a jeden druhému při našich rozhovorech odkrýval i první drobná tajemství. Dále než za slova zatím naše důvěrnost nesahala. Byl jsem rád, že si s ní mohu takto popovídat a porovnat její názor s tím, jak se na různé věci dívá moje manželka. Někdy jsem tak i testoval, zda a jak mám něco svojí ženě říct. Cítil jsem jek se s Martou psychicky sbližujeme a jsme si stále blíž. Několikrát mne napadla myšlenka, kam až se takto dá zajít a kdy to narazí na meze jiných dimenzí. Nebyla sama kdo se mne v té době, jen v náznacích a nenápadně, pokoušel varovat. Snažila se mne upozornit na to, že s Johankou zřejmě není vše v pořádku a že mi asi zahýbá. Byl jsem však trestuhodně hluchý. Byl jsem i slepý a vůbec neviděl, kterýkoli z těch nenápadných náznaků, dávajících všem varováním za pravdu.

Jednou v zimě se stalo, že jsem kolegovi z práce přislíbil pomoc při složení vyřazených železničních pražců. Měli jsme před noční a tak se to dalo odpoledne zvládnout. Dovezli mu však sotva polovinu a tak jsme byli s prací hotovi dřív, než jsme počítali. Nehledě na to, že byla velká zima, odmítl jsem pozvání na horký grog. Nejenom proto, že jsem byl u kolegy autem, ale i proto, že Johanka tou dobou přijížděla z práce a já si řekl, že jí zajedu k vlaku naproti. K nádraží jsem se ale dostal později a Johanka již byla pryč. Otočil jsem tedy auto a vydal se cestou, kterou normálně chodívala. Již jsem se blížil ke křižovatce, když jsem ji uviděl velký kus cesty před sebou. Myslel jsem, že zcela přirozeně půjde stále po tomtéž chodníku a tak ji za malou chvíli dojedu a pak ji svezu domů. Docela jsem se proto zarazil, když přešla silnici na druhou stranu a zamířila k domu, ve kterém sídlila autoškola. Bylo to pro mne jako úder blesku. V setině vteřiny se v mé hlavě vynořila všechna slova a také všechny náznaky, kterými mne Marta i ti ostatní, chtěli na tuto možnost upozornit. Nebyl jsem si však stále jist a tak jsem jen zastavil u chodníku. Ve vzdálenosti, dostatečné na to, abych nebyl zpozorován, jsem potom čekal co se bude dít. Byla uvnitř již víc než půl hodiny. Teprve pak se otevřely dveře a na ulici spolu s Johankou vyšel i onen učitel. Nasedli spolu do auta a také já jsem rychle startoval. Jel jsem v uctivé vzdálenosti za nimi a sledoval je na parkoviště blízko našeho domu. I když jsem byl dost daleko, přece jsem zřetelně viděl, jak se vášnivě na rozloučenou líbali. Johanka vystoupila a vydala se domů, učitel odjel a já nebyl schopen pohybu. Ještě chvíli jsem stál u krajnice a pak jen ztěží zajel na parkoviště a odstavil auto. Bolestné poznání i vztek mne hnali domů. Současně jsem měl pocit, že neznám adresu toho bytu a vlastně ani nemám žádný domov. Začal jsem ale pociťovat zimu a ta mne přiměla k tomu, abych se vzpamatoval. Abych se ovládl a vydal se na pohovor pravdy.

„Jé Béďo, ty už jsi doma? Tak ahoj? Čekala jsem tě ale později.“ Johančin hlas, který mne přivítal v okamžiku, když jsem vstoupil do bytu, byl zcela normální. Po tom, co jsem viděl, mi však připadal docela falešný. „Tak co, jak jste to zvládli? Už to máte všechno složené?“ Johanka pokračovala ve své řeči, zatímco já se opět snažil uklidnit a hledal slova, která bych v této chvíli řekl. „Dovezli jenom malou fůru pražců. S tím zbytkem si mákneme příště.“. Odpověděl jsem, jakoby se nic nestalo, na její otázku. Teprve pak jsem se jen tak, jakoby nic, zeptal já jí. „A co ty? Jak jsi se měla a kdy jsi přijela domů?“ Věděl jsem, že neodpoví pravdu. Na její odpověď jsem byl ale zvědavý a čekal na ni jak na smilování boží. „Jo, díky, docela to šlo. Domů jsem se dostala asi tak před hodinou a doteďka jsem si četla.“ Nemohl jsem to již vydržet. „O čem ten románek je? Není, jen čistě náhodou, o jedné svini z autoškoly?“ Doslova jsem ta slova vyprskl a pak ji poprvé uhodil. Na malou chvíli doslova ztuhla. Byla, jako by zkameněla. Vůbec nereagovala na tu facku a na rudnoucí tvář. Potom se dala do usedavého pláče, odběhla do ložnice a zamkla se tam. Slyšel jsem přes dveře její usedavý pláč. Nechal jsem ji tam být. Odešel jsem do obývacího pokoje a i když jsem měl před šichtou, nalil jsem si velké štamprdle dobré domácí slivovice, dovezené z Valašska.

Za chvíli za mnou přišla a celá se třásla. „Máš Béďo pravdu.“ „Byla jsem zase v autoškole.“ „Jsem jako děvka.“ „Sprostá nevěrná děvka.“ Odmlčela se, znovu si otřela slzy a pokračovala ve své řeči dál. „S Víťou to začalo už v autoškole.“ „Jednou při jízdách jsme zastavili a on mne začal svlékat.“ „Před tím jsem v sobě měla jenom tebe.“ „Byla jsem proto zvědavá, zda je to s každým chlapem stejné, navíc jsem slyšela o tom, že ho má hodně velkého. Byla jsem zvědavá. Vzrušovalo mne to a tak jsem dovolila, aby si mne vzal.“ „Moc jsem se potom, sama před sebou, styděla.“ „Cítila jsem se, jako kdybych dostala výprask.“ „Žralo mne svědomí a já to, už při tom, obrečela jako malá holka.“ „Prosím tě odpust mi to.“ „Já tě mám ráda.“ „ Prosím tě.“ „Prosím.“ „Hned se s ním rozejdu, chci zůstat jen s tebou.“ „Slibuji, prosím ….“

Já sám jsem před Johankou poznal více děvčat a mladých žen, které se mi často nadbíhaly a pokud mne přímo nezačaly svádět, alespoň očividně se mnou koketovaly a snažily se mne nažhavit. Snažily se mne lákat a nezakrytě mne při tom pobízeli, abych si k nim něco dovolil. A potom, abych si dovolil ještě víc. Že Johanka přede mnou nikoho neměla jsem si byl naprosto jistý. Stačilo vzpomenout na vypůjčený byt a naše první milování. A taky na krev, kterou jsme nechali v cizí posteli. I když to pro mne bylo kruté, dokázal jsem na druhé straně pochopit její zvědavost. To ale bylo málo a tak jsem se, já pitomý paroháč, cítil jako ten největší blbec, který byl hluchý a slepý a takovou dlouhou dobu se nechal opíjet rohlíkem. Měl jsem na ně na oba vztek. Vztek jsem měl i na sebe. Vztek proto, že jsem byl tak důvěřivý a tak blbý. Vztek proto, že jsem se nedokázal sebrat, jít za ním a nakopat mu do koulí. Vztek také proto, že jsem byl naivně věrný a nevlez pod každou, třebas jen pozvednutou sukni. Bylo mi líto promarněných příležitostí a současně se skřípěním zubů, jsem říkal sám sobě „už nikdy, do smrti nikdy“. Neměl to, v žádném případě, být nástroj pomsty. Měla to být jen sebeobrana, abych si už nikdy nemusel připadat jako pitomý, podvedený vůl.

Bylo to po poslední noční, kdy jsem měl zavézt Martu do školy. Bylo to dva dny poté, co jsem se dozvěděl, že nosím parohy. Ještě jsme se od té doby neviděli a tak jsem asi vypadal dost zachmuřený. Hnedka to na mně poznala a ptala se, co se mnou je. Neměl jsem chuť se jí se svými parohy chlubit a tak jsem zalhal a odvětil, že jsem po šichtě utahaný a něco asi na mne leze. Svou ženskou intuicí jistě poznala, že tomu tak docela není. Nechala mne však při tom a povídala sama. Jakoby se mne snažila rozptýlit a přivést mne na jiné myšlenky. „Dneska píšeme písemku z histolky, já na ni nepůjdou.“ „Jeďte prosím vás dál.“ Právě jsme přijížděli ke škole, když se rozhodla, že tam nepůjde a zůstane se mnou. Bylo to vlastně poprvé, co zůstala kvůli mně za školou. „A kam to tedy namíříme?“ „Nemám to obrátit?“ „Nechceš jet domů?“ Věděl jsem, že se ptám zbytečně a tak mne její odpověď ani nepřekvapila. „To ne, mám chuť se trochu projít.“ „Zastavte někde, kdekoli za městem a pojďte se mnou.“ „Jak se tak na vás dívám, tak vám dnes procházka přijde vhod.“ Vlastně měla pravdu a tak jsem rychle začal přemýšlet kam jet. Kde bude dobré místo na procházku a hlavně, kde se dá teď v zimě zastavit. Napadla mne nedaleká přehrada, jejíž hladina teď byla uvězněná pod ledem. Když jsme se k ní přiblížili, odbočil jsem na starou asfaltku a po pár metrech zastavil. Silnice, po které dnes již nikdo nejezdil, sice pokračovala dál a asi po kilometru mizela pod ledem. Byla to prostě památka na dobu, kdy tady ještě přehrada nebyla. Silnice tenkrát vedla až dolů k řece a pak, po kamenném mostě, který by při nízké hladině byl vidět ještě teď, přešla na protější břeh a pokračovala k nedaleké vesnici. Došli jsme s Martou ke břehu a musím říct, že mi ten mrazík, štípající do tváří, opravdu pomohl. Jakoby ze mne vyštípal chmurné vzpomínky a doslova mne postavil na nohy. Marta se projevila jak rozverné, neposedné kůzle a sotva jsme došli ke břehu, už byla na ledě a začala se klouzat. Bylo mi opravdu příjemně. Tak jsem se vydal za ní a klouzal se doslova poprvé od svých klukovských let. Brzy nám ale bylo zima a tak jsme ustoupili do auta a vydali se na cestu k domovu. Topení v autě mi sice fungovalo dobře. Ale i tak jsme nestačili zcela rozmrznout a o nějakém zahřáti nemůže být ani řeč. Přijížděli jsme právě na parkoviště a zamířili na místo, ze kterého jsme ráno vyjeli. „Nevím jak ty, já mám ale dojem, že by to chtělo horký grog.“ Bez jakýchkoliv postranních myšlenek jsem prohodil tahle slova a podíval se Martě do tváře. „Tak ten by bodl.“ „Já ale nemám rum.“ „To není problém, já ho mám.“ „Máš-li chuť, pojď se mnou, zvu tě.“ „Tak dobře.“ „Fajn.“ Přijala moji nabídku ve chvíli, když jsme vystupovali z vozu. Bylo to vlastně poprvé, kdy naše společné kroky zamířily do bytu jednoho z nás.

Grog, který jsme ještě ani nedopili, nás doopravdy zahřál a současně i dokres-lil ten hezký pocit z předchozího klouzání. Bylo nám oběma fajn. Marta si se zájmem prohlížela mé gramofonové desky a pak mne požádala, ať nějakou z nich pustím. Vybral jsem jeden slaďák, který byl tenkrát v módě a tak se v krátké chvíli bytem tichounce linula svůdná melodie, která nás zahřála ještě víc. „Mě se chce tancovat.“ „Smím prosit?“ Se zvláštním, úsměvným zábleskem v očích, mne Marta požádala o tanec a předvedla úklonu jako ve starém filmu. „To víš, že můžeš.“ „Ty jedno hádě.“ Odpověděl jsem jí s úsměvem a již jsem odsouval křesla i konferenční stolek. Prostoru už bylo dost. Uchopil jsem ji k tanci a oba dva jsme během kratičké chvilky podlehli kouzlu okamžiku. Písnička dohrála a my jsme zůstali stát. Drželi jsme se dál a snad by se i zdálo, že oba čekáme, kdy kapela spustí další písničku. Kapela tu však nebyla a tak jsme se po chvíli pustili a svorně natáhli ruce po svých hrnečcích. Ten zbytek nápoje byl již studený. Nechutnal proto jako ten, ze kterého původně ještě vystupovala pára. A znáte to – s jídlem roste chuť. Oba dva, Marta i já, jsme měli chuť na horký grog i na další plouživý tanec. I když jsem byl hostitel, ujala se vaření ona. Když nalévala do šálků rum, zdálo se mi, že nás šidí. Vzal jsem ji proto za ruku a naklonil ji spolu s nalévající lahví. Byl to jen krátký kontakt a přece jsme oba pocítili, že nás k sobě posunul kousek blíž. Je pravda, že jsme se drželi a dotýkali již při tanci před malou chvílí. Toto však bylo něco jiného a já jsem cítil, že to mnohé změní. Dolila na rum horkou vodu, přidala cukr i každému na okraj hrnku kolečko citronu. Potom, jakoby ona byla domácí paní, odnesla oba grogy na tácku do pokoje. Nic na tom vlastně nebylo. I tak mne to ale blesklo do očí a já si v duchu pomyslel, že už se chová, jakoby tu byla doma. V pokoji jsem si sedl proti ní. Upíjeli jsme horký grog a o čemsi jsme při tom klábosili. Cítil jsem v žilách příjemné teplo a zcela zapomněl na únavu, způsobenou tím, že jsem byl po noční. V jedné chvíli pustila ouško svého hrnku a ruku položila na stůl vedle něj. Bylo mi s ní tak pěkně. Snad proto, abych jí za ty krásné chvíle poděkoval, natáhl jsem svou ruku a položil na její. Ani se nehnula, jen ke mně zvedla oči a chvíli se na mne pozorně dívala. Pak je zas sklopila ke stolu a pokračovala ve své řeči, aniž by narušila souvislost. Nekladla odpor, když jsem popotáhl její ruku a spolu se svou dosáhl neutrální prostor uprostřed stolku. Povídali jsme a popíjeli, dokud naše hrníčky nebyly prázdné. Pak jsem opět zapnul gramofon a my jsme pokračovali v tanci. Bylo to sice pokračování, bylo však natolik jiné, že kdyby nešlo o časovou posloupnost, mohl bych mluvit o jeho jiné dimenzi. Zatímco předtím jsme byli jako dva náhodní tanečníci, z nichž každý se tomu druhému drží od těla, nyní jsme tančili tělo na tělo a její hlava spočívala na mém rameně. Její vlasy se dotýkaly mé tváře a zatímco můj nos cítil vůni šamponu, kterým si je zřejmě dnes ráno myla, viděl jsem okem i měděnou barvu jejích vlasů. Bylo mi překrásně a nic mi nebránilo v tom, abych jí to dal najevo. „Moc hezky voníš Martičko.“ Konstatoval jsem skutečnost, kterou jsem právě vnímal. Svou tvář jsem přiklonil k její hlavě a právě jí jsem ji pohladil. „Myslíte to vážně?“ Ptala se a zvedla při tom hlavu a upřeně se mi zadívala do očí. „Smrtelně vážně,“ Zněla má odpověď a já se sklonil k jejímu čelu. „Opravdu překrásně voníš.“ Má slova, která byla ujištěním těch předešlých, jsem doplnil letmým polibkem na její hladké čelo. „Je mi s tebou Martičko moc hezky.“ „Ani si nedovedeš představit, jak moc bych tě chtěl líbat.“ „Líbat tvé čelo, tvé oči i tvůj nos.“ Na malou chvíli jsem svou řeč přerušil a názorně jsem jí předvedl to vše, co bych dle svých předchozích slov chtěl. Nic nenamítala, jen mlčky přivřela oči. Ještě pořád jsem ji držel v náručí a ucítil jsem její vnitřní chvění. „Chtěl bych líbat tvá ústa i tvůj krk.“ Pokračoval jsem ve svém vyznání a opět jsem jí předvedl co těmi slovy míním. Pokaždé se jen zachvěla a sotva znatelně, ve chvíli, kdy se vzrušeně nadechla, pohnula svými rty. „Chtěl bych líbat tvá prsa, tvé bříško i tvůj klín.“ Shrnul jsem výčet všeho, po čem jsem v dané chvíli toužil. Povolila své paže a mě tím umožnila, abych, ač byla oblečena, se svými rty dotkl všech míst, o kterých jsem před chvílí hovořil. Políbil jsem ji tedy na hroty obou prsů, na její pupík i několikrát někam na její stydkou kost. Stála tam jako socha, i když bylo zcela zřejmě, že už nemůže své vzrušení udržet. Když jsem se narovnal a znovu stanul proti ní, uchopila mne oběma rukama kolem krku a začala mně vášnivě líbat. Bylo mi jedno, že v tom nemá cvik, opětoval jsem její snahu. Využil jsem i jejich pootevřených rtů a vsunul jazyk do jejích úst. Rychle se učila a také já měl velmi brzy i její jazyk ve svých ústech. Nijak jsem tuto činnost nerušil. Jenom jsem do svých rukou uchopil spodní lem jejího svetru a pozvolna ho zvedal k jejím ramenům. Měla ho již shrnutý na hrudi, když plna souhlasu zvedla své ruce a umožnila, abych ho svlékl nad její ramena. Pak jsem ho přetáhl i přes její hlavu, Ve chvíli, když jsem ji znovu líbal, vrátil jsem ruce k jejímu tělu. Nejprve jsem ji objal a pohladil po bocích. Potom jsem se věnoval její halence a, knoflíček po knoflíčku, začal uvolňovat její sevření. Za malou chvíli byla zcela rozepnuta a tak jsem její spodek vytáhl z Martiných kalhot. Znovu z ní zcela ochotně vytáhla obě ruce a tak již její horní polovinu zakrývala jenom podprsenka. Vznikla tak zcela nevyvážená situace. Zatímco její horní část byla svou holou kůží z naprosté většiny nahá, spodek byl ještě zcela zahalen látkou jejích kalhot. Ve chvíli, kdy jsem se začal zabývat jejím poklopcem a rozepínat její zip, Marta si vzala pod patronát moji košili. Trvalo potom jenom chvíli a moje hruď již byla zcela nahá. Když jsem jí stahoval kalhoty, nejdříve jsem jí políbil obnažený pupík a svým jazykem otestoval jeho kráter. Potom, když měla kalhoty na holeních, jsem znovu, i když přes slabou tkaninu kalhotek, políbil její klín. Zcela oddaně pak Marta postupně zvedla svoje nohy a tak mi umožnila, abych jí svlékl kalhoty docela. Stála teď přede mnou jen ve svém spodním prádle. Oba jsme zcela jasně cítili, že právě dnes nadešel náš den D. Nečekal jsem, až mi pomůže z kalhot a během chvilky jsem i já byl jenom v trenýrkách. „Toužím po tobě Marťánku a chci se s tebou dnes milovat.“ „Moc si tě ale vážím a nezajdu dál, než sama budeš chtít.“ Možná to byla zbytečná a hloupá slova. Byla však taková, jaký jsem taky já. I když jsem občas, ještě před svatbou, cítíval nad ženami převahu, nikdy jsem ji nezneužil a vždy jsem jednal v oboustranném souhlasu. „Já vás chci také.“ „Sám ani nevíte, jak dlouho už toužím po tom, až to poznáte.“ Bylo to jednoznačné. Sáhl jsem proto po svých trenkách, zatím co se zbavila posledního prádla a již stála přede mnou zcela nahá. Bylo to morbidní, vzpomněl jsem si však na Johanku a na to, jak jsem ji zbavil panenství. Ne kvůli samotné Johance, ale kvůli krvavé skvrně, kterou jsme nechali ve vypůjčené posteli. „Už jsi se s někým milovala?“ Zeptal jsem se proto svojí mladé společnice. „Ještě ne.“ „Neboj se, budu citlivý a dám si pozor na to, aby to bylo pro tebe poprvé co možná nejhezčí.“ Měl jsem vlastně říci i bezpečné, protože jsem neužíval kondomy. Nejen proto, že jsem neměl žádné náhodné sexuální styky, nejen proto, že jsem v té době stříkal jen do Johanky a toužil po tom, aby se stala těhotnou. Bylo to také proto, že jsem dával za pravdu starému Klementovi, který říkával: „Šoustat s prezervativem je stejné, jako když lížete sladký med přes sklo.“ To všechno jsem měl na mysli ve chvílích, kdy jsem na koberec pokoje pokládal deku, již roky ležící bez užitku ve skříni, a na ni dva přeložené barevné ručníky. Zatímco já si se zájmem prohlížel její klín, stejně zrzavý jako její hlava, prohlížela si Marta moje ztopořené pohlaví a jistě přemítala o tom, jaké to vlastně bude, až jí ho do ní ponořím. Jak jsem jí slíbil, byl jsem zcela ohleduplný. Jen pomalu a něžně jsem uléhal mezi její roztažené nohy a ještě něžněji jsem jí do Jůliny tlačil svého kluka. Stejně tak něžně jsem ji s ním potom projížděl sem a tam. Cítil jsem zprvu jak ji zabolelo, když jsem ji zbavil panenství. Stejně tak jsem pak cítil, že se jí to začíná líbit. A pak, za doprovodu milostných vzdechů, doprovázených mžikovým sevřením jejího pohlaví, jsem poznal, že jsem byl úspěšný a v její mysli již navždy zanechal tu nejkrásnější vzpomínku. Já sám jsem ještě hotov nebyl. Tak jsem ji, velice pomalinku, šoustal dál. Cítil jsem, jakou rozkoš jí moje přítomnost působí v jejím těle a snažil se to prodloužit, jak jen to bylo možné. Došek jsem až k samé hranici, Potom mi bylo jasné, že déle už to nevydržím. Vyklouzl jsem proto rychle z jejího těla a svoje kolena dal zvenku vedle jejích nohou. Pak jsem ji svými slovy i tlakem dovnitř navedl k tomu, aby zcela srazila nohy k sobě a mezi stehny stiskla mého pindíka. Stisk jejich stehen, zatímco já se zvedal nahoru a poté zase klesal, teď simuloval její přirození a velmi brzy jsem byl hotov i já. Krvavé skvrny, svědčící o ztrátě panenství byly nepatrné a dalo by se říci, že je šlo velikostí srovnat se skvrnou, kterou jsem svou ejakulací způsobil já sám. Bylo již po všem podstatném a tak, zatím co se Marta sprchovala, natáhl jsem budík a připravil svoji postel. Pak jsem se osprchoval i já a zcela uvolněný a spokojený ulehl do postele, kde již, s očima upřenýma ke stropu, odpočívala Marta po své první souloži. Vlezl jsem si k ní pod deku a znovu jsem ji políbil. Přitulila se ke mně a oba dva, ač zcela nazí, jsme po krátké chvíli usnuli. Vzbudil nás až budík, upozorňující na nutnost vzájemného rozloučení. Pro oba z nás to bylo natolik krásné, že nebylo sebemenších pochyb o tom, že dneškem začal náš vztah a sexuální sblížení. Ještě při loučení, z nepochopitelné setrvačnosti, mi Marta vykala. Musel jsem jí to doslova říci a požádat ji, aby mi říkala jménem a vykala jen před lidmi, kterým by naše důvěrnost měla být věčným tajemstvím. Následující den jsem měl volno. Domluvili jsme se proto, že na ni počkám před školou a odvezu ji domů. Pak odešla a já jsem zkontroloval, zda po ní někde nezůstal nějaký zrzavý vlas. Nakonec jsem se oblékl, poklidil hrnečky a při zapnutém gramofonu očekával příchod Johanky. Za jiných okolností bych zcela jistě pocítil hryzavé výčitky svědomí. Dnes jsem je ale neměl. Jenom mne napadlo, že naše účty jsou aspoň z části vyrovnány a já si nemusím, kvůli jejímu provinění, cokoli vyčítat.


Ukázka povídky z nově připravované knihy, prosíme o zaslání vašich názorů a ohlasů na autorův email A.Frei@seznam.cz.