Všeho moc škodí - 2. část

Když jsem se v sobotu odpoledne vrátila ze školy, našla jsem Jardu v pokoji, jak sedí proti Víťovi a o něčem s ním hovoří. Hned, jak jsem vyšla do pokoje, Víťa se zvedl a šel se se mnou přivítat. Byla jsem včera naštvaná, že nepřijel a tak se uvidíme až dnes. Během vzrušujícího večera však můj vztek zeslábl a já si říkala, že se nic strašného nestalo. Musím být ale na něj přísná, aby si nemyslel, že mi to bylo fuk. A pak, Jarda se mi věnoval tak dokonale, že jsem mohla být s večerem spokojená. Na Víťu jsem ale, hned po uvítací polibku vyjela a dala mu své prvotní zklamání znát. „Tak se pochlub, co jsi měl včera důležitého, že jsi nemohl za mnou přijet. Tak řekni. Co zhatilo naše plány a bylo důležitějšího než já?“. Vymluvil se na jakési rodinné problémy, které musel spolu s manželkou urovnávat u švagra. Tenkrát jsem jenom hrála divadelní roli a chtěla vypadat naštvaná a neoblomná. Proto jsem ani neuvažovala o rozumnosti svých slov. Kdybych tak udělala, muselo by mi být jasné, že pokud byl jeho důvod opodstatněný, tak mu nespravedlivě křivdím. A kdyby nebyl, tak mi řekne cokoli, třeba i to, že musel přivítat marťanskou delegaci. Prostě, že cokoli v té chvíli řekne, nebude se zakládat na žádné realitě. Bude to v sobě mít jen jeden jediný cíl. Abych šla se svými výčitkami k šípku a žila realitou právě probíhajících chvil. Pravdu, kterou jsem, zcela náhodou, poznala až o pár týdnů později, bych se v té chvíli stejně nedozvěděla. Prostě to nemělo cenu. Nemělo cenu si kazit současnost. Nechala jsem proto odpověď bez dalšího komentáře. Také Jarda chtěl mít od naší úvodní debaty klid a tak se obrátil na Víťu. „Podívej, jaké měla Johanka štěstí. Byli jsme se včera večer spolu projít a našla na chodníku zajímavý řetízek.“ Bylo mi jasné, že chce odvést řeč jinam. Bylo mi jasné i to, že mně tím dává signál, abych si nechala pro sebe, že je to dárek, který mi dal on sám. Dnes ale nevím, zda to nebyl signál pro Víťu, kterého informoval o tom, jak daleko jsme se s Jardou dostali. „Doufám, že ti nevadí, že jsem tvou krásku pozval na rande a tak jsme si s Johankou vyrazili. Vlastně jsi říkal sám, ať se o ni pořádně postarám.“ „Udělal jsi dobře. Dovedu si představit, jak byla na mne naštvaná. Jinak by určitě skřípala zuby a kdo ví, jestli by dneska nemusela vyhledat nějakého dentistu.“ Odpověděl Víťa Jardovi a pak se obrátil na mně. „Tak už se nezlob Johanko a raději se pochlub svým nálezem.“ Při těchto slovech se mi podíval do výstřihu halenky, rozepnul horní knoflíček a tahem látky do stran mne na prsou trošku obnažil. „Chci se podívat i na přívěsek a to na místě kam patří.“ Chvíli si mne tak prohlížel a pak se s řečnickou otázkou, vyřčenou přes rameno, obrátil k Jardovi. „Co říkáš brachu, není to všechno nádherné?“. A hnedka potom mne políbil na prsní kost a já jsem cítila jeho tváře, jak se lehounce dotkly mých prsů.“ „Tak dobře, pro tentokrát ti odpouštím. Příště mi to ale nedělej.“, řekla jsem smířlivě a všechno hodila za hlavu. Do naší debaty se opět vmísil Jarda a zeptal se mi, jestli nejsem hladová. Docela to uhodl a já tu skutečnost také přiznala. Dohodli jsme se, že na večeři vyrazíme do blízké stylové restaurace. Tady se najíme a popijeme a pak se uvidí, co s načatým večerem. Ani jsme si v té chvíli vlastně neuvědomili, že je sobota. Teprve před restaurací jsme tak zjistili, že právě dnes hraje ve vedlejším sále hudba a je zde taneční zábava. Asi jak většina žen mám tanec ráda. Již během jídla jsem se těšila, že si dnes opravdu pořádně zatančím. Dneska mi totiž nehrozilo, že budu sedět a čekat, než se někdo přiblíží a vyzve mně k očekávanému tanci. Měla jsem s sebou dva partnery a tak, pokud to Jarda s námi vydrží a nevyhlédne si nějakou společnici do party, budu mít tanečníky dva a mohou se v tanci se mnou střídat. Byla to lákavá představa a vidina večera o mnoho hezčího, než jsem si původně mohla přát. Vše probíhalo podle mých představ. Večeře byla skvělá stejně jak láhev vína, kterou jsme jídlo zapili. Stejně tak muzika, která k nám doléhala z tanečního sálu a šířkou svého repertoáru svědčila o tom, že kapela opravdu umí a zahraje jakýkoliv part. Docela jsem se na tanec těšila a dávala to svým společníkům jasně najevo. I když Víťa zdaleka nebyl náruživým tanečníkem, měla jsem dojem, že se ten večer s tancem smířil a Jardova výpomoc mu přišla velice vhod.

Po dobré večeři jsme ještě chviličku seděli a jak se lidově říká, nechávali jsme jídlo slehnout v žaludku. Teprve potom jsme se přesunuli do vedlejšího sálu a tam si v rohu našli volný stůl. Nešli jsme však hned tancovat. Zatím, co jsme jen tak klábosili o všem možném, nasávali jsme do sebe zdejší atmosféru a obhlíželi docela naplněný parket. Na ten mne za nějakou chvíli vzal Víťa, poté co se osmělil. Právě hráli pomalý foxtrot. Byla jsem šťastná a lehké Víťovo pohlazení tento můj pocit jenom zesílilo. V příštím kolečku jsem byla na parketě s Jardou. Tance teď byly ještě pomalejší a tak jsme brzy tancovali tělo na tělo. Jardovu ruku na svém pozadí jsem již znala. Proto mne ani nepřekvapilo, když teďka při ploužáku mi na ně opět zabloudil a během tance mi je neustále hladil. Bylo to docela příjemné a také se mi líbilo, když si mne ještě více přitáhl a přitiskl mne na své tělo. Zřetelně jsem vnímala jeho přirození, které se mírně zvětšilo a opíralo se o můj podbřišek. Pak se zas chlapi vystřídali a tak jsem, obrazně řečeno, ani nemusela z parketu. Muzika byla opět pomalá a kapela hrála, jak tomu říkám, tanec oplodňovák. S Víťou jsme proto tancovali v těsném objetí. I jeho vzrušovaly mé tělesné křivky. Na rozdíl od Jardy měl ale raději prsa a tak, zcela pomalu, přesunul pravou dlaň na můj hrudník. I jeho kluk se začal probouzet a doslova mne lákal k tomu, abych se kolem něj vlnila a snažila se ho ještě více povzbudit. „Johanko neblbni. Když nepřestaneš a budeš mne takhle dráždit, neudržím se a budu tě muset objet tady na místě.“ Bylo na něm vidět, že opravdu zápasí se svou touhou. Aby mým dráždivým atakům unikl, raději mne odvedl k našemu stolu a hned se zhluboka napil. Než se však stačil posadit, Jarda si všiml boule v jeho rozkroku a jakoby naivně vyslovil všetečnou otázku. „ Člověče Víťo jak to děláš? Muzika hraje pomalu, pochod důchodců by klidně by být rychlejší, a ty se z tance vrátíš rozpálený, jako bys právě doběhl maratón.“ Víťa se jenom zakřenil a odpověděl, ať se zeptá mně, jak jsem ho proháněla. Všichni jsme se znovu napili a Jarda navázal na předchozí rozhovor. „Kdo ví, jestli by odpověděla pravdu. Myslím si proto, že bude lepší když se na to raději půjdeme podívat. Tak pojď Johanko. Stejně je na tobě vidět, že chceš tančit a jak tě při tom svrbí celé nohy.“ Víťa se jenom usmíval, nijak na zcela zřejmé dvojsmysly nereagoval. Bylo mi proto jasné, že mu to doopravdy nevadí. Byla jsem pitím, tancem i střídavým flirtováním s oběma muži rozdováděná a tak jsem se Jardovi, sotva jsme se dali do tance, vlastně zcela po pravdě, přiznala. „Máš Jardo pravdu, svědí mne nohy. Svědí mne od země až do samého rozkroku.“ Zatím, co se mi dlouze díval do očí, sjela jsem rukama na jeho boky a v rytmu tance jsem k němu jakoby přirážela. Jeho péro už zase pružilo a zvedalo se stále víc. V jednu chvíli mne docela napadlo, že to nesmím přehánět. Co kdyby náhodou vyšplíchl a měl pak na kalhotách zrádný flek. Obavy ale byly zbytečné, protože Víťa, který se již vzpamatoval, využil pomalé muziky a přišel na parket za námi. Bylo mu prý samotnému smutno. Přidal se tedy k nám a tak jsme tancovali ve třech. Nejprve zcela sólově, pak jsme se vzali za ramena a tancovali jeden od druhého na vzdálenost svých paží. Netrvalo to však moc dlouho a již jsme se všichni dotýkali svými rameny. Bylo to vzrušující. Všichni jsme vnímali to společné vlnění, kterým jsme jakoby ztvárňovali projev příjemné hudby. Současně jsme však také cítili i trojí našich parfémů. Stačilo mi jenom mírně naklonit hlavu do jedné či druhé strany a již jsem vedle sebe cítila vůni konkrétního muže. Oni to měli jednodušší. Každému z nich stačila jen jedna strana, jen náklon ke mně samotné. Byla jsem jako růže mezi příjemným, mužským trním. Pro ostatní jsme byli jen obyčejná tančící trojka, která navenek nedávalo najevo své vnitřní vzrušení a jakési těžko popsatelné napětí. V jednu chvíli jsem ucítila, že mi Jarda zase sáhl na zadek. Jaké však bylo mé leknutí, když za pár chvil si Víťa přivlastnil jeho druhou půlku. Zprvu jsem propadla panice. Pak mne to ale přišlo úsměvné a tak jsem jen přemýšlela o tom, jak dlouho se oba budou, každý na té své straně snažit. Docela mne v té chvíli zajímalo, jestli na sebe jejich ruce narazí a co by se pak mohlo dít. Nějakou rozepři nešlo očekávat a tak jsem se toho nemusela bát. Bude prostě legrace a uvidím, co se bude dít. Každý teď hladil svým, sobě vlastním, způsobem jednu polovinu mojí zadnice. Bylo to zvláštní a příjemné. Přeci jsem se ale ve svém nitru musela mlčky usmívat, když jsem je sledovala, jak se nenápadně snaží. Posouvali však ruce pozvolna dál a začínali se blížit k demarkační čáře, jakoby si oba chtěli můj zadek přivlastnit celý. Znovu jsem znejistěla a začala rychle uvažovat, zda je nemám nějak zastavit a předejít hrozícímu trapasu. Nestihla jsem však udělat nic. Jarda najednou posunul ruku a já jsem s hrůzou cítila, jak narazil do té Víťovy. Oba dva se jeden druhého lekli a jako by byli přistiženi při něčem nekalém, ucukli svýma rukama zpět. Zatímco až do té doby mluvili jeden přes druhého a tváře měly rozzářené úsměvem, najednou zmlkli a jejich oči zamžikaly údivem. Trvalo to snad jen vteřinu a všichni tři jsme vybuchli záchvatem nezadržitelného smíchu. Doslova jsme rušily páry, tančící v našem okolí. A tak jsme vyklidili parket a svorně se shodli na tom, že bude lepší, když půjdeme s načatým večerem pokračovat domů.

Znovu jsme seděli v obýváku a já zase jak růže uprostřed. Jarda otevřel další láhev moselského a já jsem byla ráda, že nemusím míchat. Různá barva vín je pro mne totiž zrádná a také zítřek by, v případě jejich kombinací, nemusel být pro mne příznivý. Takhle však bylo všechno fajn a já jen trošku zpozorněla, když mi Víťa pod skleněnou deskou stolu položil ruku na koleno a začal si s ním hrát. I když sklo bylo kouřové, dalo se přes něj vidět. Je proto pochopitelné, že to, co jsem viděla já, zcela zřetelně sledovaly i Jardovy oči. Vzal si Víťovu ruku za příklad a tak má kolena hladili dva nadráždění muži. I já jsem byla příjemně vzrušená a tak jsem držela a dívala se přes sklo, jak se oba snaží. Bylo to lehké příjemné hlazení, přecházející od kolen k vnitřní straně mých lýtek, a nebo naopak pár centimetrů nad kolena na spodní začátek mých stehen. Pod stůl jsme viděli všichni tři a chlapi, jakoby svůj pohyb koordinovali. Zatímco jeden pohyboval svou rukou dolů, ten druhý směřoval opačným směrem. V něčem se ale shodli bez nejmenších odchylek. Bylo to v tom, že pokaždé když směřovali do dolní polohy, vždy trošku popotáhli a tak mi dali najevo, že chtějí postupně rozevřít mé nohy. Přistoupila jsem na jejich hru a tak se rýha mezi mými stehny pomalu rozvírala a činila je přístupná stále výš. Pořád jsme při tom upíjeli a snažili se o jakýs, takýs smysluplný rozhovor. Ale znáte to. Takový hovor je dobrý jen k tomu, aby zahnal zbytečně nepříjemné ticho. Všem třem nám bylo jasné, že dnešní den zakončíme švédsky pospolu a já dostanu sexu nadvakrát. Jejich ruce se postupně dostaly až k mým kalhotkám, které jsem už měla od samého vzrušení vlhké. Když mi začaly jejich prsty nadzvedávat gumu a nepříjemně tahat za chlupy. „Takhle mne to pánové tahá, s tou gumou musíte něžněji.“ „Co teda Johanko, kdybys nám předvedla striptýz?“ Navrhl Víťa a Jarda pochopitelně přitakal. „Potom se rychle opláchni a vlez si do postele. My potom za chvíli přijdeme za tebou,“ Rozšířil Víťa svůj návrh. Žádný z nás neprotestoval, stejně si každý něco takového přál a jenom ho dosud nenapadlo, jak by to měl říct. Udělala jsem, jak říkal a za chvíli jsem ležela nahá v posteli. Trošku mi vadilo, že si Víťa na mne neuplatnil jakási vlastnická práva a jen tak mne dává k dispozici Jardovi. Na druhou stranu jsem byla ráda, protože jsem očekávala nevšední zážitek. První tam za mnou přišel Víťa a zatím, co dveře byly dokořán klekl si mezi moje roztažené nohy a začal mně vydatně lízat. Vzdychala jsem nesmírnou touhou a byla šťastná, když vlezl na mně a po chvílích průniku mne začal systematicky šoustat. Teď už jsem nevzdychala, teď jsem doslova sténala rozkoší a chvěla se pod ním jako osikový list. Udělala jsem se velice brzy, zatímco Víťa ještě neměl dost. Za chvíli to však na něj přišlo taky a první shluky semene potřísnily můj chundelatý klín. Víťa se ze mne zvedl a ještě dřív, než stačil udělat pár kroků, zaujal jeho místo Jarda a tlačil do mě svého chlapáka. Byla jsem už od Víti připravena a tak to nedělalo žádné potíže. Na rozdíl od Víti, který byl o něco rychlejší, projížděl se Jarda mými útrobami dlouhými pomalými tahy a přirážel při tom až na doraz. Znovu jsem prožila orgasmus a než on sám toto své číslo skončil, prožila jsem si orgasmus ještě potřetí. Pak zase výměna a zatím, co Jarda odpočíval na kraji postele, aby načerpal nových sil, vzal si mě opět Víťa a udělal mě počtvrté. Za normálních okolností bych již dávno měla dost. Teď jsem však zcela jasně chápala, že je tu Jarda, aby se se mnou ještě jednou pomiloval a popřál mi tak dobrou noc. Víťa se při tom ze své půlky ani nezvedl a jenom sledoval, jak mi Jarda dává do těla. Ještě chvíli potom, co uvnitř mého těla nastal klid a kromě zbytků semene se tam rozhostilo prázdno, jsem vychutnávala to doznívající vzrušení a sledovala oba usínající chlapy. Bylo mi s nimi fajn a při tom se do mé mysli začal vkrádat ten neurčitý pocit, který mi našeptával, že tato žena, která tu s nimi leží, je někdo jiný než jsem já. Bylo to zvláštní. Naše nedávné zážitky a střídavé milování mi byly blízké a jejich dozvuky jsem ještě v sobě cítila. Při tom mi ale byly nějak cizí a já jsem uvnitř své duše cítila, že tady nemám co dělat a moje místo je vedle docela jiného muže. Ještě jednou jsem pohlédla na oba spící muže a pak jsem také usnula.

V neděli odpoledne jsem se vrátila do bytu, abych si sbalila své věci a pak se spolu s Víťou rozloučila s naším hostitelem. Balení mi netrvalo dlouho a tak nám nastal čas loučení. I to jsme odbyli docela rychle a tak jsme se chystali k odchodu. Víťa si ještě něco domlouval s Jardou a já jsem stála vedle něj. Vytáhl v jednu chvíli z kapsy kapesník, aby se mohl vysmrkat. V té chvíli mu z kapsy vypadl nějaký kousek papíru. Shýbla jsem se, abych mu ho podala. Zběžně jsem po něm přelétla okem a tak jsem nečekaně zjistila, že jsou to dva lístky do kina, utržené v pátek večer, kdy měl být se mnou a místo toho se vymluvil na rodinné problémy. Byla jsem jako opařená a lístky jsem si schovala. Asi si při té debatě ani nevšiml, že vůbec něco se země sbírám. Moje nálada už byla pryč a já si slíbila, že tohle mu nedaruji. Když jsme se s Jardou ještě jednou rozloučili a vydali se na cestu, schoulila jsem se v autě do klubíčka a dělala jsem, že tvrdě spím. Jen jsem to hrála a při tom se ptala sama sebe, jak mi to mohl udělat. Jak mi mohl tak lhát a jak mě mohl podvádět? Ptala jsem se sama sebe. Ptala jsem se i na to, jak je to možné, že ležel klidně vedle mě a spokojeně sledoval, jak mě šoustá jeho kamarád. Já bych se přece stejným způsobem o něj nedokázala podělit. Je pravda, že tenkrát na chatě jsem byla při tom, když si to rozdával s Olinou či s Danou. To ale bylo něco jiného. Tam šlo tenkrát o skupinový sex. Tady jsme ale byli jenom my tři a on mně Jardovi doslova půjčil. To vše mi vrtalo hlavou a chvíle mi jsem měla chuť náš vztah na místě ukončit. Byla jsem ale do něj pořád ještě zamilovaná a tak jsem se snažila najít jakési přijatelné ospravedlnění. Rozhodnutí jsem tedy odložila a všechno jsem prozatím nechala při starém. Moje jistota a moje láska však byla nahlodána a já se ve svých myšlenkách znovu vrátila k Béďovi, kterému jsem svou nevěrou tolik ublížila.

Uplynulo několik dní a i když jsem Víťovi nedávala nic najevo, zdálo se mi, jako by něco tušil. Již tolik nenaléhal, abychom se scházeli častěji, zatímco ve chvílích, kdy jsme byli spolu, se o to víc snažil být pozorný a milý. Já sama jsem ale měla onen divný pocit a tak jsem asi mnohé přehlédla. Jednou, když jsme neměli mít schůzku, jsem z práce přijela později. Bylo to jenom dalším vlakem o hodinu a půl později. Šla jsem zamyšleně z nádraží a nedívala jsem se do dálky. A tak se stalo, že až tak dvě stě metrů od autoškoly jsem zahlédla moji sestru, která tam právě mířila. Ani ona si mne nevšimla a tak jsem ji mohla z povzdálí sledovat. Moje myšlenky teď pracovaly naplno a já si vzpomněla, že právě předevčírem, když jsme se náhodou sešli u rodičů, chválila jeden známý film, na kterém byla s kamarádkou. Teď jsem si dala dohromady a poznala, že byla na filmu právě v té době, kdy měl být Víťa se mnou v Praze. Viděla jsem, jak bere za kliku, rozhlíží se, jak jsem se ze začátku rozhlížela já, vstupuje dovnitř a potom rychle zavírá. Teď jsem si byla naprosto jistá a na sto procent jsem věděla, že mě můj milenec podvádí s mou vlastní sestrou a jednou šoustá mně a podruhé zase ji. Měla jsem chuť běžet za ní a ztropit v autoškole scénu. Mé oči se však zalily slzami a srdce jsem měla sevřené nečekanou tíží. Znovu jsem před sebou viděla snad každičký moment a každičkou chvíli, když jsem mu jako zamilovaná žába dělala matraci a vyháněla pověsti o jeho sukničkářství ze své hlavy. Byla jsem prostě pitomá. Myslela jsem si, že jsem něco víc. Byla jsem dokonce pyšná, že jsem ho ostatním ženám sebrala. Chvílemi jsem si bláhově myslela, že jsem ho získala úplně a on je jenom můj. Teď jsem však poznala krutou pravdu a musela snášet toto zklamání. K čemu mi v této chvíli byly vzpomínky na naše krásné výlety, na onu rozhlednu i na milování při promítaném filmu. Teď už mi bylo jasné, proč mu nevadilo, když jsem se před ním milovala s Jardou a potom zas hnedka s ním. Bylo to kruté poznání. Zradil a zneužil mou lásku a místo milenky jsem pro něj byla jen hloupou holkou, dobrou tak akorát na píchání.

Došla jsem domů celá ubrečená. Jediné, co mi v té chvíli udělalo radost bylo to, že jsem nikoho známého nepotkala a Béďa byl tou dobou v práci. Nalila jsem si velkého panáka vodky a sáhla za skříň, kde jsem si schovávala jeho dopisy a taky společné fotky z našich výletů. Byla jsem jako rozpolcená. Chtěla jsem je všechny roztrhat. Měla jsem ho však pořád ještě ráda a tak jsem si je chtěla uchovat. I když mě de facto, tím že si začal s mou sestrou, pustil k vodě on, rozhodla jsem se s ním rozejít a pokud to bude možné, vrátit se do starých kolejí. Vrátit se o těch pár roků zpátky, jako by nebylo autoškoly, jako by nebyl žádný Víťa a ani můj oklamaný cit. Věděla jsem, že to není možné, že opravdu „Nelze vstoupit do téže řeky.“. Strašně moc jsem si to však přála a chtěla se tomu alespoň přiblížit. I když jsem už byla jaksi změněná, byla jsem to pořád ještě já. Znovu jsem brečela zklamáním, vztekem i nadějí, že všechno spolu s Béďou, který toho moc neví, překonáme a já mu svou nevěru odčiním. Slzy mi jako vodopád stékaly z očí a já jsem musela několikrát vzít nový papír. Papír, na kterém nesmí být ani slzička. Papír, na kterém píši Víťovi poslední dopis. Prostě jsem se s ním rozešla. Nijak jsem nezacházela do detailů. Nic jsem mu nevyčítala, nic jsem po něm nechtěla. Nechtěla jsem po něm ani žádnou odpověď. Prostě byl mezi námi konec. Naprosté „Sbohem a šáteček“. Nedokázala jsem si to však odpustit a než jsem zalepila obálku, zasunula jsem do ní ony dva lístky do kina. I když jsem odpověď nechtěla, přišla mi do práce hnedka pozítří. Nijak se za svoje počínání neomlouval. Prostě se prý narodil takový a bez stále nových žen ani neumí žít. Jenom si posteskl, že jsme se rozešli tímto způsobem a tím rozhodujícím důvodem se stala moje sestra. Jen jako prostým konstatováním v závěru popsal pár našich společných chvil. Tak a teď byl potvrzen náš definitivní konec. Náš rozchod a nic víc. Dopis jsem založila k ostatním a říkala si, že až se ze své bláhové lásky vzpamatuji, tak je všechny jistojistě zničím a vyhodím.