Vojtovo zjištění

Kdo čeká od tohoto příběhu velké vzrušení, hodně sexu, jednu ruku na myši a druhou., bude zklamán. Chtěl bych vám jen zkusit vyprávět můj obyčejný příběh.  O klukovi, který zjistil, že je na kluky.

Ani nevím, jak začít. Nikdy jsem nepsal žádné povídky a jediný důvod, proč se o to pokouším teď, je vypovídat, tedy vlastně vypsat, se z vlastní rozpolcenosti. Možná v naivním očekávání vysvětlení. Když jsem poprvé zjistil, že se mi líbí kluci a že s nimi chci být i jinak než při fotbale, nepřikládal jsem tomu nijak zvláštní váhu. Myslel jsem, že to patří k mému "sexuálnímu vývinu". Postupem času jsem si ale uvědomil, jak je to doopravdy. Jsem gay. Gay z vesnice a navíc v době, která, řekněme, nebyla zrovna tolerantní. Blbý místo, blbá doba, blbá jinakost.  Smíření se s mou orientací bylo, vlastně ještě je, zdlouhavé. Možná to znáte i vy. Chvíle, kdy víte, kdo jste, jste šťastní, nebojíte se příštího rána,  obklopuje vás radost a naopak chvíle, kdy cítíte skličující splín požírající všechno, z čeho jste schopní žít. Rád bych se s vámi rozdělil o vyprávění těch lepších chvil.

Měl jsem krátce po škole, nastoupil jsem do mé první práce, byl jsem mladý, natěšený na všechno, co bylo přede mnou, užíval jsem každého dne. V té době jsem ještě hloupě věřil, že jsem "ve vývinu" a jednou potkám ženu, se kterou budu mít děti a pro ně žít. Brzy jsem pochopil, jak moc jsem se pletl.
Přišel jsem do práce a ve dveřích jsem se potkal s někým, kdo úplně změnil můj život. Dodnes neumím ten pocit popsat. Bylo brzy ráno, takový ten stav, kdy tělo je už vzhůru, ale duše ještě podřimuje a já měl najednou tak nádherně zvláštní pocit. To setkání bylo jen mihnutí, ale uvnitř mě plynulo pomalu.  Proti mně šel kluk v mém věku, štíhlý, světlé dlouhé vlasy, modré džíny, kostkovaná košile. Vůbec mě nevnímal, ale já nedokázal  vnímat  nic kromě jeho. Zahlédl jsem oči. Nejkrásnější oči, které jsem kdy viděl. Stál jsem strnule ve dveřích a jen se nechal minout. Nedokázal jsem se přestat dívat.  Nechtěl jsem, aby  ten pohled skončil. Kolem mě prolétly nádherné dlouhé světlé vlasy a já na okamžik zacítil jejich jemnou vůni. Nemohl jsem se pohnout. Jen jsem za ním tupě zíral dokud nezmizel.  V kanceláři jsem nemyslel na nic jiného, než na ranní setkání. Nevěděl jsem si s tím vůbec rady. Nejenže jsem tak nějak nevěřil na lásku na první pohled, ale ještě k
tomu kluk? Jenže on byl tak krásný.

"Hledáš něco?" zeptal se. Kolikrát jsem si tahle slova od té doby připomněl. Byla to první slova, která jsem od něho slyšel. Tehdy mě nenapadlo, jak velký význam vlastně měla. "Mám se tu hlásit." odpověděl jsem.  "Jó, ty jsi ten novej. Říkali mi. Pojď dál". Vstal od stolu, šel mi naproti s nataženou
rukou. Konečně jsem  dokázal vstoupit. "Ahoj, Jakub", řekl. "Vojta", odpověděl jsem. "Tohle je tvůj stůl, máme dělat spolu. Snad budeme vycházet dobře." Nedokázal jsem uvěřit tomu, že mezi těmi všemi lidmi v podniku mám být zrovna tam. Vypadalo to jako sen. Cítil jsem strach, že se vzbudím a
všechno se rozplyne. Dotyk jeho ruky mě rozechvěl. Nedokázal jsem ani trochu pochopit, co se děje. Nevím to ostatně dodnes.

Byli jsme stejně staří, rozdíl jednoho měsíce. Rozuměli jsme si od prvního dne. Jakub mi připadal tak chytrý, rozumný a citlivý. Hrozně rád jsem si s ním povídal. O čemkoli. Měl dar umění vyprávět. Stali se z nás opravdoví přátelé a čím více jsme se znali, tím více jsme se vzájemně svěřovali s tím
nejniternějším, co jsme před ostatními schovávali. Víte, rád bych řekl něco o tom pocitu, že se známe odjakživa. Ale přijde mi to jako fráze. Jen vím, že mi bylo líto každého dne, kdy jsme se neznali. Tak zoufalá byla má touha být  s Jakubem, že mi přišel každý den minulosti bez něho promarněným. Měl
jsem spoustu přátel, ale tohle bylo něco úplně jiného. Ze začátku jsem si myslel, že teprve teď zažívám pravé přátelství. Až časem mi došlo, že jsem poznal lásku. Trávili jsme spolu víc a víc času. Buď jsme zůstali v práci déle, nebo jsme někam šli. Postupně jsme přidávali i víkendy. Oba jsme asi
podvědomě tušili, že se děje něco, co sami neumíme vysvětlit, ale nikdo z nás neměl potřebu to říct nahlas. Hltali jsme každou společnou volnou chvíli, plánovali další, po nocích přemítali o všem možném. Byli jsme tak mladí, naivní, všechno bylo před námi a tak hrozně moc nás bavilo žít. Maturovali jsme v roce, kdy se všechno změnilo a před námi byl příslib změn. A my měli sny a věřili, že se stanou skutečností. Naše večerní hovory se pravidelně protahovaly tak, že jsem u Jakuba přespával. Nakonec mi navrhl, abych u něho začal bydlet. Asi vám to přijde směšné, ale ani v tu chvíli
jsme si neuvědomovali, že prožíváme něco jiného, než opravdové přátelství dvou mladých kluků. To, že Jakub byl pro mě krásný,  jsem považoval za normální. Nebylo pro mě divné, že lidé, tedy ženy i muži, mohou být krásní.
Byli jsme oba bez předsudků a neměli jsme potřebu před sebou cokoli skrývat. Jakub ode mě slyšel, že je krásný. Nebyl důvod se nad tím pohoršovat. Chtěli jsme říkat, co cítíme a připadalo nám to plné svobody.

Neznám slova, abych jimi dokázal říct, jak jsem se s Jakubem cítil. Naše souznění a porozumění ve mně vyvolávalo až úzkost. Nezdravý strach, že to všechno jednou skončí ještě dříve, než  stihnu alespoň malinko porozumět, prožít a vychutnat to celé naše "setkání".  Sám sebe jsem se ptal: "Proč si s ním tak rozumím? Proč je jako já? Proč mi je s ním tak dobře? Proč ho chci políbit? Proč ho potřebuji držet za ruku, chránit ho? Proč mám o něho takový strach? Proč nemohu dospat, abych se s ním znovu viděl? Proč den bez něho není ničím? Co bude dál.?" Pochopil jsem, že Jakuba potřebuji, abych mohl být. Pochopil jsem, že ho miluji. Byl jsem zmatený, ale šťastný. A také jsem věděl, že mu to musím říct. Přišel jiný strach. Strach, že všechno zkazím. Co když to pro Jakuba bude zrada našeho přátelství? Jenže myšlenka mlčet by byla opravdovou zradou. Byl jsem tak plný otázek, jak Jakub mé přiznání přijme, že jsem si ani neuvědomoval to hrozné zjištění: Já jsem gay? Otazník je tu na místě. Nerozuměl jsem tomu a ani jsem se nesnažil si to nějak vysvětlovat. Jediné, čím jsem si byl jist, bylo: miluji ho.

Jednoho rána jsme spolu seděli u Jakuba doma. Měli jsme volný den. Pršelo. Po oknech zevnitř stékala voda. Uvařil jsem kávu. Měl jsem tahle rána rád. Podíval jsem se na Jakuba. Jeho oči zůstaly s mými o trochu déle. Usmál se, sklopil hlavu a dál jsme mlčeli. Střídavě jsem pozoroval stékající vodu na okně, stoupající bílý opar nad hrnkem a Jakuba. Najednou jsem na Jakubově tváři zahlédl slzu. Stekla a spadla.  Ještě na malou chvíli jsem zaváhal, že to opravdu byla slza. Pak jsem na jeho ruce uviděl mokrý odlesk. "Jakube?" Zvedl hlavu a já viděl jeho oči utopené v slzách. Teprve potom jsem se odvážil zeptat: "Co se děje, Jakube?" Nedokázal jsem v mém hlase skrýt obavy. Neodpověděl. Jen se dál díval a  slza za slzou stékala po jeho tvářích tak, jako voda po okně.
"Kubo, prosím tě, mluv se mnou."  Konečně promluvil:
"Je mi s tebou moc dobře, Vojto."
"Proto pláčeš?" Chytl jsem ho za ruku a pohladil. Svou rukou přikryl mou na jeho tváři. Cítil jsem, jak se oba třeseme. V jeho očích byl smutek a já přemýšlel, jak ho toho smutku zbavit. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděl. Ani já neudržel svůj pláč.
"Jenže mně je s Tebou dobře trochu jinak, než myslíš," pokračoval. Sevřelo se mi hrdlo. V tu chvíli jsem zapomněl na všechny své otázky a pochybnosti."Jakube," ještě malou chvíli jsem sbíral všechny síly, "Nevím, jak jinak, ale je mi líto, že tě to trápí. Protože já tě nechci trápit. Udělal bych cokoli, abych to změnil." Přitiskl víc mou ruku. "Ale proč, Vojto?" Už jsem to v sobě nemohl dál dusit.
"Protože tě miluju, Jakube." Trvalo věčnost, než se na mě přestal jen dívat.  Pak se ke mně naklonil. Políbili jsme se.  Tentokrát ale úplně jinak, než do  té doby. Nebylo to to krátké přátelské políbení. Bylo plné lásky, štěstí a  osvobození.

Ten den jsme se poprvé milovali. Naše skrývané city mohly konečně ven a  plynout. A bylo jich tolik. Až tehdy jsem poznal odpověď na první Jakubovu větu, kterou mi řekl, když jsem se s ním poprvé setkal: "Hledáš něco?" Má odpověď je: "Teď už ne".

Jakube, lásko, nikdy za tebe nepřestanu děkovat. Miluji tě!